Dolomity 2005

Sem můžete psát svoje zážitky z hor, pokud budete mít pocit, že hory ve vašem vyprávění hrají největší úlohu.
Odpovědět Téma
Avatar uživatele
zip
Příspěvky: 2
Registrován: 26 Lis 2005 19:07

Dolomity 2005

Nepřečtený příspěvek od zip » 26 Lis 2005 19:56

Expedice Dolomity 2005 aneb putování z pohledu ženy. 22.-31.7.2005

Účastníci: Alan, Dejvy, Denny, Zip.
Nutno hned na počátku podotknout, že na celou akci existuje několik pohledů a dokonce i ten můj se časem změní, to jak se začne otupovat hrot vzpomínek.
Vědění, že právě já jsem slabej článek výpravy, ve mně zanechávalo rozporuplný pocity. Jediná ženská mezi třema chlapama…
No, nechyběly věty typu: „Já už s žádnou ženskou nikam nejedu!“
Jó kluci, to celkem chápu :P
... a tady je ten příběh:

Na začátek pár poznámek.
Cesty v Dolomitech jsou na mapě značeny třemi způsoby. Plná čára představuje nejvíc chozený a nejlíp značený cesty, čárkovaná čára menší cesty například v suťoviscích a nejpikantnější jsou tečkovaný čáry. Když si v mapě vyberete trasu, která vypadá jako řada korálek, musíte počítat s tím, že správnej směr budete spíše předvídat. Občas někde spatříte mužíka - malou kamennou mohylku, kterej vám napoví, že tušenej směr by mohl být v pohodě. Ale…. já jsem si cestou taky vyrobila pár takovejch mužíků a nebylo to proto, že jsem chtěla naznačit směr, kterým se mají příští poutníci vydat. Moje mohylky skrývaly poklady… však vy víte jaký, vy si je doma kliďánko spláchnete do záchodu a pápá…
No nic, jdeme dál.

Když se člověk vydá na hory, je dobrý mít kondičku, kvalitní vybavení a hlavně ZKUŠENOSTI! A nevyplácí se něco z toho ošidit.
A já? Já jsem ošidila od každýho trochu. No jo… ale teď zrovna mám pocit, že moje nezkušenosti napomohly k tomu, že jsme se vyhli pár opravdu nebezpečnejm situacím.
Úplnej amatér nejsem, to abyste si nemysleli. Jen jsem jaksi měla těžší batoh než kluci (prý) a rozhodně byla pro mě cesta namáhavější taky proto, že jsem lehce zanedbala fyzickou přípravu.
Uznávám, že nosit s sebou sprchovej gel, šampon, kondicionér a velkou tubu opalovacího krému je asi přepych (všechno bylo v cestovním, max čtvrtlitrovým balení :P ), nicméně – mně nemohlo nic z toho chybět. Dokážete si někdo (kromě Plešky) představit, plahočit se deset dní po horách a nemoct si umýt vlasy? Nebo nohy? Zadek? A mýdlem? Krásně voňavým mýdlem… po růžích a víně… ááaaaach…

První tři dny si nikdo neumyl nic – smrděli jsme jak kovářovo podpaždí.
Zjistila jsem, že některý svoje náhradní svršky taky táhnu zbytečně. Jedno tričko, fliska a kalhoty stačí. Sice smrdí, ale stačí.
V noci bylo teplo, téměř vždy jsme spali pod střechou. Skvělý bylo spaní v bivaku. Tak dobře se snad nespí ani doma.
Představte si plechovou boudu 3x2 metry, ve které je devět skládacích paland, stůl a židličky. Jo – a nesmím zapomenout na poličku :wink: Pokud si myslíte, že se to tam všecko nemá šanci narvat, tak věřte, že k tomu všemu jsme se tam nacpali ještě my. Je pravda, že jsme byli jen čtyři a ani mně představivost jaksi nestačí k tomu, že se tam má vyspat devět lidí.
Za noc se to tam pěkně vydejchá a vyprdí, takže teplíčka a smrádku je víc než dost. Kdyby tam spalo opravdu všech devět lidí, tak bivak bude asi do rána levitovat. Je pravda, že Alan a Denny mají asi dobrý trávení. Za těch pár dní našeho společnýho soužití jsem je poznala po zvuku, aniž by musel kdokoliv z nich promluvit. Každej prděl v jiné tónině (dobrá věc do mlhy).
Jak říká můj tatínek – lepší dobrej prd, než pětka doktorovi :D
Hoši za doktory zřejmě moc neutrácí...

1025

První den jsme pojali víceméně odpočinkově. Jeli jsme přes noc, a tak se únava dostavila brzo.
Začali jsme na kopci s názvem La Monte Piana, kde za první světové války probíhaly jedny z nejtěžších bojů mezi Italy a Rakušany. Krajina je zjizvená množstvím zákopů. S pozůstatky války jsme se setkávali na každým kroku. Chodby, polorozpadlý kasárny, střílny… a pak pomníky. Válka je vůl. O den později, na chatě Drei Zinnen, jsem si prohlížela obrázky z první světové. Masisko.
Noc jsme strávili v malé lovecké chatce společně se třema mladejma německejma lezcema.
Naštěstí se na takový trekery, jako jsme my, v Dolomitech pamatuje. Království za střechu nad hlavou - první čtyři noci pršelo.
V neděli ráno – jé! Já mám narozky! Dvacet sedm… fuj!
Cíl cesty, střecha nad hlavou. Přes Drei Zinnen Hütte, tam mají výbornej apfel štrůdel a příjemnou mrkající (pánskou) obsluhu, až kam nás nohy donesou. Hošani si dali cvičně jednu via ferratu (náročnější cesta zajištěná ocelovým lanem, žebříky a tak…) a já si zatím prohlížela válečný brožurky.
Drei Zinnen, neboli Tři dračí zuby jsou turisticky atraktivní bloky skal. Za války se tam psala historie.
Všude lidí jak mraků.
Na některý z těch zubů se myslím dá vylízt, ale jenom s pomocí horolezeckýho vybavení. My tam nelezli. Raděj jsme šli dál, k chatě Zsigmondy Comici (2.224m n.m.).
Co k večeři? Nudeln zupe z Kauflandu. Mňam!
A pak: „Ich mechte uno grande bíra, plís“. Tato mezinárodní věta je dobrá k zapamatování :roll:
Kluci zvládli duo bíra a pak sme lóskli eště litránek vajnu.
Zítra nás čeká náročná trasa, takže spát. Ochutnám via ferratu, mám se těšit nebo bát? Mám pořádnej respekt, bude to pro mě premiéra.

1018

Ráno se mi v batohu zapnul telefon a začala narozeninová esemesková smršť. Tímto děkuju všem, co si na mě vzpomněli.
Taky jedna špatná zpráva. To zas přišla smrt o trochu dřív… někde daleko truchlí moji kamarádi pro svého přítele. Já ho neznala, ale i tak mu přeju dobrou cestu.
Dnes (pondělí) máme za cíl cesty jeden ze dvou bivaků, záleží na tom, jak rychle budeme postupovat.
Došli jsme na začátek via ferraty. Takže přišel na řadu sedák, prsák, smyčky, karabiny, helma a bobany. Aspoň já bobany měla. Nevěděla jsem do čeho jdu.
Nakonec se ukázalo, že kromě jednoho těžkýho místa to zas tak nebezpečný nebylo. Teda pokud cesta vedla horizontálně. Pak, když se trasa začala kolmit, se lezlo hůř, ale to spíš díky tomu, že jsem funěla jak lokotka. No jo, poslední dobou jsem nevedla moc aktivní způsob života. Jsem nemocnej člověk, moje diagnóza zní: tukóza špekatis. Toš co?
Nějak mi začalo ubývat sil. Tušila jsem, že cílem cesty pro dnešek bude ten první bivak. Z chození z kopce jsem měla rozedřený nohy a bolavý stehna, z chození do kopce jsem měla zas bolavý lýtka. Já su takové chudák!!
Fakt že jo, taktak jsem dolezla k prvnímu bivaku. Hoši už tam dávno byli a čekali na můj ortel. Spíme tady, bivak A.Piovan – 2.070m n.m.
Večeře? Nudloše, to ujde. Dobró noc.

Když takhle ráno otevřete dveře a nevidíte nic, jsou jenom dvě možnosti. Buď je mlha nebo tma. To záleží na tom, jestli to „nic“ je bílý nebo černý. Úterního rána bylo bílý.
Jak v té pohádce o Rákosníčkovi. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet…
Vlastně se nic nezměnilo, jenom vzdálenost mezi mnou a hochy se zkrátila z několika desítek metrů na jednu. To, abych byla na dohled. Ne, že bych byla najednou tak zdatná, bylo to tím, že kluci na mě čekali častěji :oops:
Dnešní trasu jsme vytyčili kolem toho druhýho bivaku, kde jsme mohli spát, pak kousek dolů po značce, překročit řeku, napojit se na tečkovanou trasu, vyškrábat se do několika kopců, slízt do pár údolí, kolem dalšího bivaku až k chatě Carducci a tam hodit chrupec. Pěknej plán.
Tak jsme teda vyrazili. Do kopce. Pak, aby nebyla nuda, do prudšího kopce. A pak? Řeknu vám, že lízt po skále s baťohem, bez lana a ještě k tomu v mlze je opravdová lahůdka. A když vám těsně pod vrcholem začnou ujíždět nohy a drolit se skála pod rukama, je to jako ta příslovečná třešnička na dortu. Mňam!
Haló! Vy! Lidi z Klubu pro ochranu vybátejch turistů nebo jak si vlastně říkáte! K vám mluvím! Vy, co jste dělali via ferraty v místech, kde to zas až tak není potřeba. Proč jste neudělali nějaký jištění tady? Třeba nějakej žebřík? Stačil by i žebříček nebo ocelový lano. Co lano, lanečičko! Jak by řekl Denny… ITALIÁNO KRETÝNO!!!!
A to ještě nebylo dobrodružství u konce.
K bivaku jsme dorazili. Vypadal úplně stejně jako ten první, jenom vedle dveří měl napsáno jiný jméno. Bivak C.Gera – 2.200m n.m.
Něco mě asi včera osvítilo. Nedokážu si představit, že bychom tuto trasu absolvovali ještě večer. Vzdálenost zanedbatelná, ale terén způsobil, že nám to trvalo tři hodiny. Úůůuuuufffff…..
Doufám, že už nás nic podobnýho nečeká.
Minuli jsme bivak a brzo jsme měli odbočit na tečkovanou trasu. Jen co slezeme trošku níž, možná sto, dvě stě výškovejch metrů.
Jenže… ňák jsme tu odbočku minuli a slezli moc nízko. Žádná sranda, bylo už po poledni.
Chvilku to vypadalo, že dojdem na dno údolí, napojíme se na dobře značenou trasu a vyškrábem se zpátky nahoru. Malej háček. Ve skutečnosti to bylo tisíc výškovejch metrů dolů a pak patnáct set nahoru. Hnus, ale pro mě nejlákavější varianta.
Pro kluky ne. Rozhodli, že se vrátíme kus zpátky, najdem odbočku a budem pokračovat podle plánu. Mužíci a tak.
Mrkla jsem nahoru, vrcholky skal zahalený v mlze, černo.
Představa, že v takovým počasí hledáme cestu, že třeba zas polezem po té odporně slizké skále, mě naplňovala beznadějí.
Táhla jsem se nahoru jak sopel.
„Ty už nemůžeš, Zipe?“
„No, nésu na tym zrovna nejlíp.“
„Kluci! Vraťte se!“
„Proč??!“
„Zip už nemůže, jdeme dolů!“
„Protože má těžké baťoh jak sviňa! Sem ho potěžkával.“
„Hoši, já do té chaty do večera nedolezu. Cestou někde zmoknem, navrchu je hnus.“
„Ty nevíš, že na horách se může počasí změnit během chvilky?“
„Jasně, že to vím, nésu blbá!“ …… slza…. druhá… desátá…
„Hoši, omlouvám se za svou neschopnost. Nechtěla sem, abyzme kvůli mně měnili trasu.“
„Vybal si baťoh. Vytahej všecky těžký věci.“
„Nemám nic těžkýho“
„Nekecej a vybaluj.“
.
.
.
- 2l vody
- necesér (šampon 75ml, kondicionér 75ml, sprcháč s neodolatelnou vůní 250ml, velká tuba opalovacího krému)
- 2kg náhradního oblečení
- plynová bombička (velká)
- sandálky

Jak říkám, nic těžkýho.
Ale zatajila jsem slabý kilo špinavejch ponožek a prádla. A sbírku minerálů.
Hoši jsou milosrdní, moje věci si rozebrali.
Pocit vlastní neschopnosti byl u mě přímo hmatatelnej.
Prodám! Velice levně! Půl kila neschopnosti! Za dvě půlkila, třetí grátis!
Kluci našli odbočku, ale vrátili jsme se do bivaku C.Gera, abych načerpala síly. Zítra se půjde líp, už víme kudy.
Jenom kdyby ta atmosféra nebyla tak hustá… Dobře ti tak, Zipe, vyžer si to až do dna.
K večeři zase ty nudloše? Začínají nám docházet zásoby, o den jsme se zdrželi.

1017

Středeční ráno bylo nádherný. Po mlze ani památky. Slunko nám ukázalo scenérie, který jsme předtím skrz mraky neviděli. Krása.
Vyšli jsme v půl osmé a napojili se na odbočku. Vůbec se nedivím, že jsme ji včera minuli. Cestička vedla do husté kleče, vysoké jako dospělej člověk a byla označená jedním malým mužíkem. To, že jsme narazili na odbočku ale ještě neznamenalo, že taky najdem zbytek cesty. Prodírali jsme se klečí, cestou necestou…. nezapomínejme, že jsme na tečkované, obešli jsme jeden blok skal a octli se v korytě potoka. Cesta byla fakt špatně značená, ale z mapy jsme vydedukovali, že se máme drápat nahoru do takovýho malýho sedýlka. Přes obří suťový pole. Taky lahůdka.
Už jste někdy šli suťoviskem? Uděláte jeden krok nahoru, ale noha vám sjede o půl kroku dolů. Ti, co jdou nad váma, každou chvilku uvolňují kamenný laviny, takže musíte dávat setsakramentskýho bacha, abyste nepřišli k úrazu.
To suťovisko mohlo mít na délku tak pět set metrů. Vzdálenost, kterou na rovině ujdete za pár minut. Nám to trvalo dvě hoďky.
Myslela jsem, že vyplivnu duši. Zasraný šutry! A jít to včera? Chacháá! To by bylo fakt vtipný :shock:
Kdo si to chce zkusit, ať si nechá před barák vysypat kopec makadamu a představuje si, že je v italskejch horách.
Když jsme se konečně vyškrábali do toho sedla, naskytl se nám pohled do údolí.
Po cestě do kopce následuje cesta z kopce, ale tato cesta z kopce se dala nazvat spíš spádem.
„Ty vole, tak to bude o hubu!“
„Neboj, vede to trochu jinudy.“
Jo, vedlo to jinudy, ale bála jsem se i tak. Šli jsme po takové úzké vodorovné skalní římse. Nebylo se čeho držet, protože stěna byla v těch místech tak zvětralá, že nám zůstávala v rukách, nohy taky nestály zrovna pevně.
První šel Denny. Než jsem dofuněla suťoviskem nahoru, tak byl omrknout trasu. Našel stopy, mužíka a na skále prastarou značku červenou barvou. To znamenalo, že směr máme dobrej.
Dejvy to vzal trošku jinudy, cestou, která vypadala z té římsičky schůdnější. Skutečnost byla ale jiná.
Já stála v relativním bezpečí a s hrůzou čekala komu dřív podjedou nohy a zřítí se do nikam. Třásly se mi kolena. Alan za mnou ani nedutal.
Řekla bych, že toto byl právě ten nejnebezpečnější okamžik naší výpravy. Co je proti tomu zamlžená skála. Ta byla aspoň z větší části kompaktní, ale tady stačilo udělat jeden špatnej pohyb a ádijé. Pod náma prudkej svah, nad náma skála – pocit nic moc.
Najednou jsem slyšela rajskou hudbu: „Kluci, beru Zipa a jdeme zpátky. Slezem dolů. Toto si na triko nevezmu. Jestli chcete, tak pokračujte dál, ale my dem dolů.“
Nakonec jsme šli všichni.
Někdy mě trochu zajímá, jestli by to Denny vzdal i kdybych tam nebyla. Jestli by hošani dokázali střízlivě odhadnout co je ještě bezpečný a co už hazard. Nejsem si moc jistá, protože mám pocit, že by se hecli a zkusili to. Aspoň Dejvy říkal, že tam ta cesta přece někde musí být. Zrovna tehdy jsem byla ráda, že jsem tam byla s nima, protože jsme díky tomu zvolili bezpečnější variantu trasy a nikomu se nic nestalo. Ale s největší pravděpodobností klukům křivdím, jsou to přece zodpovědní a zkušení jedinci :twisted:
Čekal nás sestup suťoviskem. Dolů to šlo rychleji, ale zase jsme museli dávat pozor na padající laviny. Těch bylo ještě víc, protože chůzí dolů jsme uvolňovali neuvěřitelný masy suti. Bylo asi půl druhé odpoledne, když jsme se dostali do míst, kde jsme den předtím minuli odbočku. Od místa, kde jsme spali jsme byli zhruba půl hodiny cesty. To jde, ne?
Tak teda jedinej možnej směr byl opravdu dolů. Do civilizace. Doštrachali jsme se tam zhruba za další dvě a půl hoďky, to znamená ve čtyři odpoledne.
Jsme na cestě něco přes osm hodin.
Malebná vesnička Giralba - všude květiny, hospůdky, restaurace, cimr fraj, kempy, voda, obchůdky…. zkrátka ráj pro znavený turisty.
Hoši mi opět upláchli, nějak jsem nedokázala rychle střídat nohy, ač jsem se snažila ze všech sil. Fakt divný.
Kucí, zastavte se u ňákýho toho restaurantu, utratíme pár ojro za kus žvance, spláchnem to oroseným pivánkem a pak, podle toho kolik bude hodin pudem buď dál nebo zakotvíme v ňákým kempu, hodíme sprchu, zamastíme karty (ty jsem s sebou měla taky :roll:) a schrupnem do rána.
Noo… hezký myšlenky mi táhly hlavou, ale jaksi neovládám telepatii a po tom včerejším incidentu jsem se rozhodla držet raděj zpátky.
Šli jsme po silnici, po rozpáleným asfaltu. Chodidla mě pálily jak sto čertů a chlapci nezpomalovali. Nebo já nezrychlovala, fakt to nešlo. Pak počkali. Radili se s mapou. Cíl cesty pro dnešní den – ruina Pié Della Pala, někde dál cestou zastávka v hospodě na baštu. Že bych tu telepatii přece jen trochu ovládala?
Tak jsme zas vyrazili, pořád po silnici až k té rujně. Potkali jsme oslíky za elektrickým ohradníkem.... jistěže jsem dostala ránu elektrickým proudem, to bych ani nebyla já.
Ach jo….
Nevěřili byste, ale po deseti hodinách pochodu se pronese aji ten odlehčenej batoh. Do žádné hospody jsme samozřejmě nešli, protože mapa lhala. Všechny domky, co jsme cestou potkali, byly vybydlený.
Bylo zhruba sedm večer, když se silnice změnila na štěrkovou cestu a na začátku té cesty byla malá pamětní deska. To je ta ruina?? Asi jo, pokud jsme ji při tom zběsilým tempu nepřehlídli. Ono totiž, když chvátáte krajinou rychlostí dva kilometry za hodinu, vítr vám sviští kolem uší, tak si lecčehos nevšimnete. Při takové rychlosti to prostě nejde :D
Já už jsem sotva pletla nohama, brzo to bude dvanáct hodin co jsme na pochodu a to za sebou navíc máme to podělaný suťový pole. A kluci furt šli a šli a já za sebou táhla nohy jak nemocnej osel a nechápala jsem, proč prostě nenajdem někde místo na spaní a pro dnešek to neukončíme.
Vypadalo to, že dnes půjdem až do tmy. Nakonec teda ne, už v osm jsme si rozestýlali. Dnes bez střechy nad hlavou, snad nesprchne. Ale pro jistotu jsme si každej postavili přístřešek. Ten večer nikdo moc nemluvil.
Mně už zbývala energie jenom na to, abych se vycákala v nedalekým potoku a uvařila si něco dobrýho k večeři. Třéébááá… nudloše, ty už jsem dlouho neměla.
V noci se mi zdálo, že spíme pod převisem, do kterýho teče. Do snu se mi vloudilo šumění vody, myslela jsem že fakt prší, ale byl to jen potok. Uf.

1020

Dobré deň! Už je tu čtvrteční ráno.
Dozvěděla jsem se, že ani kluci neměli klidnou noc. Nikomu z nás se nespalo moc dobře.
Dnes jsme chtěli dorazit zpátky k autu. Podle mapy to nebylo daleko.
Cesta vedla, jak jinak, do kopce. Mířili jsme do takovýho pěknýho sedýlka, ze kterýho musí být nádhernej rozhled na všechny strany. Moc rychle to nešlo, slunko pálilo jak blázen, ale nakonec jsme se tam doplahočili. Hošové asi dvacet minut přede mnou. No, co už fčil :oops:
Přímo před náma byla La Monte Piana – místo, kde jsme před pár dny začínali. Měla jsem pocit jako když se vracím domů.
Všichni jsme se těšili k autu na naše potravinový zásoby. Těch nudlošů už jsme začínali mít plný zuby. Divný, co?
Denny se nemohl dočkat, až si konečně zavdá fernetu a já se hlavně třásla na to, až vyzuju svoje úžasný, milovaný trekáče, obuju si pantofle a ulevím svejm ubohejm nožičkám. To je divný, že kluci měli nohy v pohodě a já tak dorasovaný. Moje hrbatý hobití hrábě velikosti sedm mě bolely tak, jak kdyby měly nejmíň velikost deset. Dostaly pořádně zabrat.
A co teď?
Najedli jsme se, převlíkli, přezuli, naskládali bagáž do vozu a zahájili nájezd na Cortinu.
Město! Splachovací toalety za půl eura! Čerstvý pečivo! Pravá italská pizza! Holky v průsvitnejch sukních (atrakce především pro Dennyho)…. a tak…
Když jsme si dosyta užili kultury, tak jsme zas naskákali do auta a hijé směr Passo Falzarego.
Tam jsme byli před osmi lety. Horolezci, svišti, suvenýry, lanovka, kasárny, zákopy – nic se nezměnilo.

1023

Tady zůstanem až do neděle.
Alan s Dennym ještě vytáhli lano a sedáky a šli si zalozit na takovou skalku. Já a Dejvy počkáme do zítřka, všichni se chystáme zdolat jednu dvousetmetrovou stěnku. Doufám, že to moje nožičky v těch malejch lezečkách vydrží. Jauvajs!
Denny se nám zfernetoval, cestou od skal k parkovišti (asi 200m) zabloudil a díky tomu našel exkluzivní místo na spaní :shock:
Všude kolem byly popadaný bloky skal a za války si z toho vojáci dělali ubikace a hlídkový stanoviště. Semtam postavili nějakou zeď, takže v okolí byly desítky míst, kde by se dala hlava složit, protože dovnitř nepršelo a ani tam nebylo vidět. Jenže takový místa lákají především k tomu, aby v nich člověk, nikým nerušen, vykonal svoji potřebu. Když to zkrátím, tak všude, kromě jednoho místečka, to bylo posraný. A to právě našel Denny.
Byla to luxusní pseudojeskyňka, všude čisto a vymeteno. Před náma to evidentně někdo používal ke stejnýmu účelu jako my a sraníchtiví to buď nenašli nebo pochopili, že toto je ložnice a né kadibudka.
Dokonce kousek od naší spálni tekl potůček, to nemělo chybu.
A ještě něco pozitivního :roll: dnes k večeři nebude nudlová polívka! Huráá!

1019

A máme tu pátek - pozítří jedem domů, celkem to uteklo.
Ukázalo se, jaký zvěrstva jsme na sobě stačili napáchat za jeden den v civilizaci. Všem nám bylo nějak šoufl, chodili jsme opakovaně navštěvovat kadibudky a občas se dostavily i břišní křeče. A to se chystáme lízt takovou dlouhou cestu. Pro jistotu jsme počkali do jedenácti.
Panovaly všeobecný obavy, aby nás nezastihla nějaká příhoda až budem ve stěně, třeba sto metrů nad zemí. To si člověk ani nemůže kvůli sedáku sundat kalhoty, taková situace by se dala vyřešit asi jenom jedním způsobem :P
No jo, když jsme jedli nudloše, tak jsme aspoň nemuseli mít strach z nechtěnýho úniku střevního obsahu. A ani spotřeba toaletního papíru nebyla tak velká.
Zdá se, že cesta, na kterou se chystáme je všeobecně atraktivní, protože od rána jsme zahlídli celkem dost lezců, co se plahočí k jejímu nástupu. Délka cirka 200m, obtížnost 4-5…. malina. Východní stěna, slunko bude pořádně pálit.
Těšila jsem se. Před osmi lety jsme kousek odtud lezli něco podobnýho, byla to paráda!
Rozdělili jsme se do dvojic – Alan s Dennym, já s Dejvym.
Trochu zjednodušeně vysvětlím, jakým způsobem se taková cesta leze. Vy, kteří víte o co jde, odpusťte, prosím, neobratnou terminologii, chtěla bych, aby to bylo srozumitelný pro všechny.
Lano, který jsme používali, mělo délku 50m, to znamená, že vystačí na bezpečný odjištění cesty o délce max 40-45m. Musíme nechat fóra na vázací uzel, jištění a na terénní nerovnosti.
Ve stěně, jejíž výška neodpovídá délce lana, jsou zřízený takzvaný štandy. Jedná se o místa, kde se dá jakžtakž postavit a kde bývá nějakej jistící prvek, zpravidla železnej kruh a který jsou od sebe vzdálený třeba dvacet metrů. Nebo míň. Nebo víc. To záleží na tom, co umožňuje terén. Štand je místo, kde se dva lezci potkávají a vyměňují si pozice.
Z prvolezce se stává druholezec a naopak.
V Dennyho a Alanově případě to vypadalo asi takto:
Denny lezl jako první. Alan ho zespodu jistil až do doby, než Denny dolezl do prvního štandu. Tam si zřídil jistící stanoviště a čekal, až k němu doleze Alan. Ten se v prvním štandu nezastavoval, ale pokračoval jako prvolezec do druhýho štandu. Odtamtud zas on jistil k němu lezoucího Dennyho. Denny, až k němu dorazí, bude hned pokračovat do třetího štandu, tam se zase vystřídají a tak pořád dál až na vrchol.
To je zmatek, co? Vsadím se, že se nad tím musíte zamyslet :lol: Já bych si to asi musela nakreslit, abych to z těch řádků pochopila :?
V mým a Dejvyho případě to bylo trochu jiný. U nás vždycky ze štandu začínal Dejvy a já lezla za ním. Pro druholezce je výstup bezpečnější, protože má jištění vždy nad sebou.
Alan se s Dennym párkrát vystřídal, ale pak pokračovali jako my. Denál první, Alan druhej.
Aby nohy na skále dobře stály, je potřeba pořídit si speciální lezeckou obuv, která dobře sedí na noze. Je důležitý dbát na to, aby prsty byly natlačený až ve špičce boty, protože ta musí být celá vyplněná, musí nás zkrátka tlačit. Na prázdné špičce by stát nešlo, klouzalo by to jak prase. A teď si vzpomeňte, jaký to bylo, když jste měli malý boty. Masakr, co?
A teď si k tomu připočtěte, že nám zdolání té cesty trvalo něco přes tři hodiny. To byl ještě větší masakr, to vám teda řeknu. A navíc…. moje bolavý nohy v těch prťavejch lezečkách pořádně protestovaly. Celou cestu jsem jim slibovala, že když to ustojí až na vrchol, že už jim ty škrpály neobuju, dokud se nezahojí.
Už vím proč mají všichni lezci takovej pohnutej výraz v očích :cry:
Ale lezba byla skvělá. Něco dokázat je fajn pocit.
Sestup byl jednodušší, nemuseli jsme slaňovat, protože západní strana byla přístupná i nelozícím turistům. Byli jsme celkem vyšťavení, tak jsme odpoledne strávili u piva. Je to celkem zvláštní, já pivo skoro nepiju, ale tady mě ani nenapadlo vybočovat z řady. Bylo to takový příjemný ukončení dne. A víte co? K večeři nudloše, chi…

1021

Sobota. Chtěla bych si užít poslední den po svým. V klídku.
Sice jsem zaslechla něco o línejch vších, ale co.
Kluci si vzali vybavení na ferraty a odešli na celý dopoledne a část odpoledne. Užili si to taky po svým.
Já si vyšla jen tak do okolí na procházku, rozhlídnout se po krajině, popřemýšlet, zavzpomínat a bylo mi krásně samotno.
Dejvy s Alanem si po návratu ještě navlíkli sedáky a šli zas lozit. Nebojte se nožky moje, my strávíme večer při čtení knihy, zahajuju období vaší rekonvalescence :mrgreen:

A v neděli? Sotva jsme se zabalili a naskládali bágly do auta, tak začalo pršet. Skvěle načasováno. Tak jako asi všechno na našem treku.
Myslíte, že mě kluci ještě někdy někam vezmou? :oops:

1022





… a pohádky je konec

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Nejsou tu žádní registrovaní uživatelé a 1 host