Něco přes týden v Dillí

Fotodeníček z cesty do Indie v létě 2017
Odpovědět Téma
Avatar uživatele
leschek
Administrátor
Příspěvky: 1856
Registrován: 23 Říj 2005 20:22
Tykání: Ano
Kontaktovat uživatele:

Něco přes týden v Dillí

Nepřečtený příspěvek od leschek » 04 Srp 2017 13:50

Něco přes týden v Dillí

Akchara

Minulej rok jsem od svýho oblíbenýho čajáka dostal tip na akcharu, což je místo, kde trénují zápasníci. Normálně mě zápas moc nezajímá, ale tohle by měl být zápas, který se koná doslova na posvátné půdě (částečně chrám a částečně tělocvična). Zápasníci před tréninkem rozkopou velmi těžkou lopatou pískoviště na kterém se zápasí (představte si těžce rozorané pole), pak proběhne krátký obřad s vonnýma tyčinkama a nakonec tu rozkopanou zem hoši trochu urovnají a začnou se zápasením.

Protože se jedná o velmi zajímavou záležitost, tak jsem se šel po příletu do Dillí do akchary podívat. Na dvoře akchary bylo mnohem víc zápasníků než minulý rok, kdy jsem tu byl těsně před svým odjezdem z Indie (možná za to může populární bollywoodský film „Dangal“). Někteří, včetně hlavního trenéra, mě poznali a přivítali se se mnou. U trenéra mě to vcelku překvapilo, protože jsem jim loni narušil focením několik hodin. Hoši se chtěli fotit a z tréninku nic nebylo. To se částečně opakovalo i dnes, kdy jsem opět fungoval jako fotograf sixpacků. Nejdřív chvilku trvalo, než se mě odvážili požádat o fotku, ale pak to nemělo konce.

3908 3909

3910 3911

3912 3913

3914 3915

3916 3920

Naštěstí jsem se na chvilku urval a zafotil si i opravdový zápasníky při tréninku. Myslel jsem, že se na ně písek dostane jenom během boje, ale všiml jsem si, že se s ním i sami posypávají. Mají pak lepší úchop.

3897 3898

3899 3900

3901 3902

3903

Všiml jsem si, že v rohu jeden z kluků něco drtil kamenem na jemnou bílou kaši. „Co to dělá?“ zeptal jsem se a hoši mi vysvětlili, že drtí mandle. Už se smrákalo, fotit už moc nešlo, tak jsem se začal balit. Jeden z menších zápasníků ke mně přišel s kýblem plným bílé šťávy, nabral jí plnej kalíšek a podal mi ho, že ho mám vypít - prej, že to je mlíko s mandlema (asi těma, který jsem před chvílí viděl drtit), a že je to dobrý na sílu. Sice jsem k tomu moc velkou důvěru neměl, ale desetiletýmu zápasníkovi se těžko odmítá, tak jsem hrnek vypil a musím říct, že to bylo chuťově vynikající. Sice se asi doseru jako amina, ale za tu parádní chuť to asi stojí.

3921 3922

Další den jsem v akchaře narazil na konkurenci. Jeden ze starších zápasníků přivedl fotografa, který aranžoval kluky pro asi dobře vypadající fotky. Pro mě to znamenalo trochu víc klidu na focení, protože všichni chtěli fotit sixpacky od něj (měl blesk).

Trochu jsme pokecali, sice moc neuměl anglicky, ale i tak po mě z nějakýho důvodu loudil fotky. Vysvětlil jsem mu, že můj starej foťák se nedá spojit s telefonem a že mu tedy žádnou dát nemůžu a poslal ho na můj FB. Taky jsem samozřejmě nechtěl nikomu dávat svoje fotky, aby si je pak používal.

Při třetí návštěvě mě kluci (zvlášť ten, co se rád fotil) vzali do asi 20 metrů vzdálené haly, kde trénovali na žíněnkách. To už tak zajímavý jako zápas na písku nebylo, ale co jsem mohl dělat. Trochu jsem si tam zafotil a pak se vrátil za těma, co trénovali na písku. Když jsem se loučil, tak mi opět nabídli z kýblu pití. Říkali, že je to voda s cukrem, ale chutnalo to jako karamel. Nebylo to špatný, ale mám pocit, že to tentokrát odběhám.

3917 3918

3919

Gurudwara

Pořád si nějak nemůžu zvyknout na změnu času. Vstal jsem kolem poledne a rozhodl se, že se zajdu podívat do nedaleké gurudwary (sikhskej svatostánek). I s přecházením cest, ve kterým nejsem zatím tak dobrej jako indiáni a s odháněním rikšáků, kteří by mě svezli i zadara, pokud si cestou prohlídnu nějakej obchod, jsem za asi půlhodinu došel totálně propocenej ke gurudwaře, kde jsem narazil na skupinu lidí, kteří pili čaj z větších hrnků, než na který jsem byl u čajáků zvyklej. Jeden z nich, anglicky mluvící, si mě všiml a vysvětlil mi, že síkhové tu každý den v tuto dobu rozdávají čaj a za rohem i jídlo a jestli prej chci čaj, tak že mi ho naleje strejda s turbanem u stolku. S čajem v ruce jsem se vrátil k chlápkovi a pokračovali jsme v hovoru. Bohužel ale ne na moc dlouho, protože jsem najednou ucítil na noze docela silnou bolest - další chlapík stojící vedle mě přelíval horkej čaj z velké varnice do menší a nějak se mu podařilo tu varnici upustit a čaj se vylil na jeho obě a moji pravou nohu. Sice to pálilo, ale bolest se dala snýst, tak jsem trochou šklebení dopil svůj hrnek čaje a šel si nohu schladit k nedalekýmu kohoutku. To pomohlo. Noha sice ještě trochu pálila, ale zdá se, že čaj nebyl úplně vařící tak mám nohu sice kapku červenější, ale kůže se mi z ní neloupe, tak to snad moc vážný nebude.

3930

Ještě s citlivým vrškem nohy jsem došel ke vchodu do gurudwary, kde jsem si musel odložit sandály (strážce u vchodu slovně zkontroloval, jestli je nemám v batohu) a vzít si na hlavu místo klobouku šátek z koše. Už se šátkem na hlavě mě napadlo, že si příště vyhrabu nějakej ze spodku koše, protože se střídají méně často, než ty nahoře. Gurudwara není tak úžasná, jako zlatý chrám v Amristaru, ale za návštěvu určitě stojí. Uvnitř v hlavní budově s klimatizací, což ve skoro 40 stupňovým horku člověk ocení, sedí lidi a poslouchají zpěv doprovázený hudbou na přenosné harmonium. Hudba je přenášená ven k jezírku, které se dá obejít buď po koberci chránícímu před spálením chodidel, nebo ve stinné arkádě. To byl i můj plán, nicméně jsem se rozhodl udělat pár fotek a tak jsem z koberce dobrovolně sešel na rozpálenou mramorovou dlažbu pálící snad ještě víc než čaj, se kterým se před chvílí seznámila moje noha. S trochou přešlapování (spálil jsem si větší část chodidel míň) jsem to zvládl, okoupal si nohy v jezírku, jehož voda by měla mít (podle průvodce a sikhů) léčivý účinky a co nejrychleji se vrátil na koberec, kde jsem kontroloval, jestli na něm nezůstává kůže z mých chodidel.

3931 3932

Při odchodu z gurůdwary jsem si ještě vystál frontu na prasád, což byla mastná, teplá a sladká kaše, kterou člověku jeden ze síkhů hodil do nastavených dlaní (až teď jsem pochopil, proč jsou u umývadel u vstupu do gurůdwary mýdla).

Lodi garden

Ráno jsem si všiml, že mám včera politou nohu trochu červenou, ale nebolí to a ani kůže se mi neloupe, tak to snad bude OK. Třeba mě v noci jenom něco kouslo.

Vzhledem k lehčímu průjmíku jsem se rozhodl, že zůstanu v Dillí ještě další den.

Na dnešek jsem si naplánoval výlet do parku Lodi Garden, ve kterém jsou nějaké volně přístupné mughalské hrobky. Na rozdíl od okolí, kde se za větší hrobky musí platit. To by mi ani tak nevadilo, ale sere mě, že indiáni zaplatí 20 rupek a po angrézovi (v hindštině znamená angrez cizinec - původně to bylo označení pro anglány, ale teď se to používá pro všechny bělochy) chtějí 200. Alespoň můžu říct, že jsem ušetřil na 20 čajů (čaj je za 10 rupek).

V metru bylo zase chladno, ale přestože mě to asi položí, tak se mi vůbec, ale vůbec nechtělo ven, kde má podle předpovědi být 38 stupňů. Naštěstí to dneska není prádelna, ale jen pec - asi ještě nepřišel monzum.

V parku „Lodi garden“ bylo docela dost lidí, asi to bude tím, že je neděle. Zdá se, že je to oblíbený místo pro milence, rodiny a co mě překvapilo, je tu i spousta běžců - v Indii a v takovým horku bych to nečekal. Každých pár kroků jsou hlídači, kteří okřikují uřvaný týnejdžry a udržují v parku na Indii celkem slušnej pořádek a klid. Bohužel taky hlídají fotografy se stativama, se kterýma se v hrobkách nesmí fotit. Mě sice nechytili, ale indickýho kluka sprdli, tak jsem stativ ani nevybaloval (stejně bych se u toho jenom spotil).

3927 3928

3929

Hlídač bambusu
3933

Po asi čtyřech hrobkách a dvou hodinách v parku jsem se vydal zpátky k metru. Byl jsem celkem grogy. Dopil jsem všechnu vodu, co jsem měl ve flašce s sebou a pička (s filtrovanou vodou), kde jsem si chtěl za pár rupek doplnit flašku, nefungovala. Myslel jsem, že je to jen ve mě, že ji neumím ovládat, ale i Indiáni odcházeli s nepořízenou.

Z metra jsem vystoupil na „Koňáku“, kde korzovala snad půlka Díllí. Je to stejný jako u nás. My chodíme o víkendech do nákupních center a oni jdou na „Koňák“, kde jsou luxusní obchody, mekdonald a další lákadla. A taky dost rykšáků, kteří mě chcou odvízt na Paharganj. Díky únavě už jsem měl namále, ale říkal jsem si, že ten kilák do své oblíbené restaurace nějak zvládnu, tam se posilním a do hotelu už nějak dojdu.

Po večeři jsem měl strašnou chuť na nějaký bublinky a tak jsem si koupil ne moc studenou „Mountain Dew“, kterou jsem na pokoji skoro na ex vypil, což asi byla chyba, protože mě o pár hodin později začalo škrábat v krku. Na druhé straně ale za to mohlo být zodpovědný klimatizovaný metro.

Akshardham

Při své minulé návštěvě Indie jsem tento relativně novej templ nestihl navštívit, ale rozhodl jsem se, že mi letos neunikne. Navíc je na stejné lince, jako moje nejbližší zastávka metra. Koupil jsem si lístek, nechal projet baťůžek rentgenovým tunelem a protože se ozvalo písknutí, když jsem procházel bezpečnostním rámem, rozhodil jsem zkušeně ruce a rozkročil se, aby mě mohl laxní voják hlídající metro prohlídnout.

Nechtěl jsem se tlačit s lidma, tak jsem si šel stoupnout na konec nástupiště. Když přijel vlak, všiml jsem si, že je vagón plnej žen a pochopil jsem, že musím trochu dopředu, protože poslední vůz je vyhrazenej jen pro ženy. Metro zastavuje na dohled od „Akshardhamu“ na stejnojmenné zastávce. U vstupní brány jsem byl za pár minut. Nad městem byla olověně šedá obloha a asi kilák od templu už pršelo. Okolo velkýho parkoviště jsem došel k domku, ke jsem musel nechat v podstatě všechno, kromě oblečení a pasu a peněz. Do templu nesmí žádná elektronika včetně foťáků, mobilů, flešek atd., domácí zvířata, zavazadla a jídlo a pití. Před okýnkem, kde mi odebrali věci byla celkem dlouhá fronta, ale moc mi to nevadilo, protože zrovna začala průtrž mračen a nad náma byla plechová střecha na kterou bubnoval déšť tak hlasitě, že nebylo slyšet slova. Za chvilku začala po zemi týct voda a někteří indiáni vylezli na zábradlí, který oddělovalo jednotlivý okýnka. U okýnka jsem zjistil, že musím vyplnit dotazník, kterej indiáni už měli vyplněnej. Paní v okýnku mi dala dotazník a tužku, ale neposlala mě nakonec fronty. Během odbavení jednoho indiána jsem vyplnil dotazník a byl konečně na řadě. Paní mě požádala, abych vytáhl věci z baťůžku a podíval se do web kamery, která asi nahrávala mě a moje věci. Aby měli důkaz, že mám to, o čem bych mohl tvrdit, že se mi ztratilo. S dvouma foťákama a objektivama to trvalo trochu dýl, ale zvládli jsem to a já byl vpuštěn do komplexu. Už jen lehce poprchávalo a já prošel oplocenou chodbou, která celkem připomínala vězení, do místnosti, ve které mě prošacovala soukromá ochranka. Na rozdíl od vojáků hlídajících metro našli i mou „tajnou“ kapsičku s pasem a penězma. Vysvětlil jsem, že tam je jen pas a peníze a že u sebe opravdu nic elektronickýho nemám a byl jsem vpuštěn do objektu, kterej je naprosto úžasnej. Tolik sošek božstev jsem neviděl ani nepamatuju. Stropy v chrámu byly taky vytesaný úžasnýma trojrozměrnýma vzorama. Na zdi okolo chrámu bylo vytesáno několik desítek soch slonů. Prostě úžasný. Až teď jsem ocenil zákaz elektroniky a focení. V chrámu byl klid a nikdo kolem nelítal se selfí tyčí.

3924 3925

Tři popelnice a za nima „Akshardham“
3926

Poslední den v Dillí

Uvědomil jsem si, že jsem se v Dillí zdržel dýl, než jsem původně chtěl a rozhodl se, že zruším „Almoru“ a „Haridwar“ a pojedu rovnou do „Shimly“. Tím bych se mohl přiblížit původnímu plánu cesty. Trochu se bojím, že je v „Shimle“ draho, ale snad najdu ubytování do 700 rupek. Tak jsem se zabral do plánování, že jsem do města vyrazil okolo třetí odpoledne. Na památky už bylo pozdě a tak jsem se rozhodl, že se zajedu podívat do „Craft muzea“, který se mi před pár lety tak líbilo - v podstatě je to skanzen, kterej je uprostřed „Novýho Dillí“. Metrem je to asi jen 4-5 zastávek a pak ještě asi půl kiláku pěšky, takže bych tam mohl být za půl hoďky. Trošku jsem ten čas natáhl ve směnárně, ale chvilku po čtvrté jsem byl u muzea. Mělo být zdarma, ale mám pech - před 14 dny se tu začalo platit. A nebyla to jen dvacka. Tedy byla, ale jenom pro indiány. Jako cizinec jsem musel zaplatit 200 rupek, což se mi ani trochu nelíbilo, tak jsem se otočil a vrátil se k metru, odkud jsem se jel znovu podívat na „Jhandewalan mandir“ (templ s obří sochou Hanumána).

Templ byl otevřenej a já ho prolezl až na střechu, kde chlapi dělali sladký kuličky, se který prodávaly dole před templem ve stánku. Musím dát za pravdu průvodci, že templ je takovej malej náboženskej disneyland. Dovnitř se vchází otevřenými ústy a vevnitř je umělá jeskyně ve tvaru krokodýlí tlamy, kde mi, mimochodem, kolem nohy proběhla krysička. Templ není velkej, ale půl hoďky jsem tam strávil.

3934

Zpátky jsem jel metrem na „Koňák“ (zastávka „Rajiv chowk“), kde jsem narazil na vystoupení pohraniční jednotky dudáků. Zdržel jsem se opět asi půlhodinu a pak si dal obvyklý večerní kolečko po „Pahaganju“, při kterým jsem se najedl, napil a koupil banány na ráno.

Paharganj večer
3923

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Nejsou tu žádní registrovaní uživatelé a 1 host